WEST COAST SWING: Nohy nikam, hlava všude... aneb když nás dohání 'taneční depka'

Tanec je zábava… dokud se z něj nestane trochu boj sám se sebou. Občas se cítíme zmatení, frustrovaní nebo sami proti sobě – a to je úplně normální. V tomhle článku se podíváme, proč se takové chvíle objevují a co může fungovat pro udržení radosti z pohybu, i když občas něco nejde podle plánu.

Koníčky nepřinášejí jenom radost

I když začínáme s nějakým koníčkem čistě z radosti – třeba tancovat, zpívat nebo malovat – je úplně normální, že se občas objeví i negativní pocity. Není to chyba ani znamení, že „to není pro nás“. Ona žádná aktivita nepřináší jen pozitivní zážitky. Každý proces, učení i hraní má své výzvy, chvíle frustrace a momenty pochybností. Když se s tím naučíme být, vlastně si dovolujeme přijmout plný rozsah zkušeností – radost je pak o to hlubší a opravdovější, protože se prolíná i s tím, že něco stojí za tu námahu a někdy nás trochu zaskočí. Připomínání si, že negativní emoce patří k radosti, nám umožňuje být k sobě laskaví a udržet si motivaci, aniž bychom se hned odradili.

Nemějte očekávání, jenom směřování

Velkou část taneční frustrace si často vyrábíme sami – a to svými očekáváními. Pravda ale je, že tanec není sprint s cílovou páskou, ale spíš cesta, na které má každý své vlastní tempo. Místo očekávání, která tě svazují, si raději nastav směřování – jemný kompas, který ti ukazuje, kam chceš kráčet, ale zároveň ti dovolí užít si každý krok. Dopřej si ten luxus jít vlastním rytmem. Někdy to bude rychlejší, jindy pomalejší, ale pořád to bude tvoje cesta – a o to jde především.

Prostor učení

Jedno z virálních videí klinické psycholožky Becky Kennedy se stalo populární právě díky jejímu učení o odolnosti a houževnatosti. Protože odolní lidé se vůbec necítí odolně - spíš zmateně, rozházeně, rozervaně. Vychází to z jednoduchého principu: máme výchozí bod 'Nevím/neumím', kdy něco ještě neovládáme, a cílový bod 'Vím/umím', kdy už to zvládáme. Ten prostor mezi nimi je často plný

nejistoty a nezdarů. Když jsme v něm, je velmi jednoduché chtít odtud uniknout a skončit s tím. Doktorka Becky tomu říká Learning Space - prostor učení. A je skutečně velmi osvobozující si uvědomit, že prostor učení se pojí s jedním pocitem - frustrací.

Pokud se ale naučíme tento pocit respektovat, je to znak toho, že se učíme. Když se cítíme frustrovaně, doslova to znamená, že jsme někde na té horské dráze učení. A proč je tolerance vůči frustraci tak důležitá? Protože lidé si myslí, že odolnost a úspěch vznikají z toho, dostat se do stavu 'Vím/umím' co nejrychleji. A to se mýlí. Odolnost a úspěch souvisejí s tím, jak dlouho dokážeme mít toleranci na to být v prostoru učení. A čím déle tam dokážeme vydržet, tím víc dokážeme jezdit po horské dráze učení, protože právě tam se rodí skutečný růst. 

Když k učení přistoupíš s respektem a trpělivostí, přestaneš se bát „selhání“ a začneš vnímat každý krok, i ten nepovedený, jako součást cesty k lepšímu tanci – a taky k větší radosti z něj.

Hlavně se nesrovnávat s ostatními

Jedna z největších pastí, do které tanečníci padají, je neustálé srovnávání s ostatními v kurzu. „Ona dělá otočky mnohem lehčeji než já, on má tak super figury… a to jsme začínali ve stejném kurzu…“ – a rázem jsme sami sobě největším kritikem. Psychologové se shodují, že srovnávání je jed, nosící hlavně frustraci (tu negativní, ne tu z předchozího odstavce): buď se cítíme horší a neschopní, nebo chvilku lepší – ale i to rychle vyprchá, protože vždycky se najde někdo „ještě dál“. Ve skutečnosti je to závod, který nejde vyhrát. Každý má jiný výchozí bod, jiné tělo, jiný rytmus učení a jinou cestu. A právě v té jedinečnosti je kouzlo. Když se přestaneš fixovat na to, jak tančí někdo vedle tebe, a začneš sledovat jen svůj vlastní pokrok (byť malý), uvolní se ti hlava i tělo. A tanec se znovu stane tím, čím má být – radostí, ne ustavičnou soutěží.

A svědčí o tom i často zmiňovaný citát – jediný tanečník, se kterým by si se měl srovnávat, je ten, kterým jsi býval. Koneckonců, člověk, se kterým se srovnáváme, má pravděpodobně své vlastní frustrace a také se s někým srovnává – možná dokonce s námi.

Co mě k tanci vlastně přivedlo?

Když tě přepadne taneční depka, zkus si připomenout, proč jsi s tancem vůbec začal. Ať už to bylo cokoliv, byla to radost, která tě k tomu přivedla. Každý z nás má jiný důvod – někd

o chtěl potkat nové lidi, jiný se odreagovat od práce, další si prostě jen splnil dávný sen nebo to byla jen hudba a chuť se do ní hýbat. A právě k těmhle motivům je fajn se vracet, když se začneš topit v pochybnostech. Vzpomínka na to, že tanec je hlavně o radosti, hře a svobodě, ti pomůže brát i náročnější chvíle s větším nadhledem. Protože až se přestaneš hnát za tím, co všechno „ještě neumíš“, znovu objevíš kouzlo toho, co už teď díky tanci cítíš.

Tak tanči dál, i když to občas vypadá, že tě nohy neposlouchají a hlava má vlastní rytmus. Vždyť tanec je především o radosti z pohybu, o smíchu, o hudbě, která tě strhne, a o chvílích, kdy si dovolíš být úplně sám sebou (samozřejmě s ohledem na partnera, ať je ta radost vzájemná - vždyť West Coast Swing je párový tanec). Každý krok – i ten nejmenší nebo trochu křivý – je součástí téhle úžasné jízdy. Nech si čas, užívej si své tempo a hlavně si připomínej, proč tě tanec baví. A pak se stačí jen usmát, nechat hudbu vést a užít si každý okamžik.